9.08.2006
Warszawienka milenáSalve! Sorry, děti moje, že na vás nemám čas, ale je to tak... buď se někde cestuje, že jo... letos teda na wakacje dvakrát Polsko a pak ta Ukrajina, vo kerý bych rád napsal víc, ale zasejc asi až tak w wrześniu, no ni?... Pak ještě jsme byli s Franceskem na Sněžce, jakože trénink na Ukrošku, kterej si tam na tyle vopek svoji gebznu, až pak dělal blinky blinky a ouvej ouvej... voba dva jsme si vypálili na nohy takový ty ponožky od sluníčka, který díky goráčům máme až někde v půlce lejtek a nezachránilo nás ani pivo na takový ty ufónský polský stacji na vrcholu Śnieźky, kde Francesko slopal takový to se sirupem a já bez... mouchy lítaly a pani kolem nás, kerý netušej, co je vysokohorká touristika, chodili v žabkách a jen mrkaly bolestí... zdolali jsme za den třicet kiláku, takže nejni divu, že jsme byli jetý jak děvky po nějakym gang bangu nebo bongo bongo... ouplně mrtví jsme pak s Fr. dolazili na chatu Primavera, kde byli jacíš znajomí a tam jsme vypouštěli plyn a dušu... no jo, bylo to slušný. Já jel pak druhé deň do Práglu, lopal očami už asi x-týho Bernharda v busu, abych byl bystrej na bakalářku a večer jel nějak do prdele zvaný Barrandov na konzultaci ouhledně Procitnutí jara a jak cypísek pak mazal domu na fotbal, jenže jsem to stih až na druhej poločas. Že jo.
Jsem chtěl napsat jen jednu krátkou věc, ale už to zasejc sviští, no ni. OK, ale jen že jste to vy. Tak vo tý Warszawě. Ale pak už zasejc ide na tu bakalářku, jo??? To vám byly jaja... celý to začlo tim, že mi volal Sieczule, že hledá českýho písmáka a kapelu na Českej víkend ve čtvrti Praga ve Warszawie... no dumali jsme nad tim, Jára Rudišojc nemohl, Indy a Wich chtěli moc peněz, byl to tak nějak narychlo, až jsem z prdele navrh, že jako českej písálek tam půjdu já, taky mi už přec něco publikovali v tom polskym Ha!arcie, takže jsem tam nechvalně proslulej a za ty protikaťoušský kecy mě tam miluje asi 17 lidí v celý zemi... Sieczule se chvíli ošíval a pak že jo a že si aspoň z Poláků kurevsky vystřelíme... a ještě dostanu honorář 450 zlotejch či co! Můj první literární honorář, ty vole... moje první autorský čtení, kterym obecně pohrdám, ale jak jde vo penízky, že jo... tak žádná... aspoň se mi zaplatí celej ten výlet. Místo Indy a Wich, který se ukázali jako příjemný klucí, jsem nakonec zařídil Xaviera Baumaxu – buránka z Litvínova... že jo. Ale celý to vlastně začlo tou Sněžkou, ten vejlet. Vrátil jsem se do Prahy rudej jak rak, vopálenej a spálenej, až jsem si pak celej tejden loupal ruce, nohy, uši, krk a svlečenej vypadal jak divně natřené indián na bílo... takže jsem po návratu z Barrandova čuměl na tývku na fotbálek, už ani nevim, kdo hrál, ale pamatuju se, že to bylo celý píčou ke zdi. Pak jsem doma ještě čet Pankowskýho jakože lekce náročný polštiny a jupí do hajan. Druhej den, den před wylotem do Polski jsem místo psaní do školy čuměl na MISTRA JANA HUSA v tom Vávrojc komoušskym remixu a myslim, že každej, kdo se na tom podílel, je promiskuitní krysí vlastizrádce a komošskej mrdohnus... ale už je slyšim ty herce jak řikaj, že taková byla doba a někde přeci hrát museli, ale že věděli, že to bylo jinak... ale co mohli dělat, že jo. Válel jsem se chvílema smíchy po podlaze, to byla čítanka marxismu leninismu, ale vidět jsem to musel, páč Wiktor z Warszawy je milovník husitů, takže abych věděl, kerá bije. Jen nechápu, koho v tý telce napadne nasadit takovej film jako uctění památky Husa. Ale takhle se vlastně divim furt, zvlášť že paroubkojidní monstra kierujou světu a že se najde x milionů úchylů, co kejvá na komanče a socany, že jo... pak jsem si šel koupit lupen na pociag na Hlavák a směnit prachy a vyslopat dvě točený kofoly s Aszou, dostat vod ní mapy na Ukrošku a k Frantíkovi domu, kerýmu porád bylo ještě šouflík, kde jsme s Adamírou a Rambem uvažovali a hluboce rozmýšleli nad naší cestou na Východ, kde jsme probírali různé varianty nákupu špeku a způsobu domluvy s oligofreniky. Byl horký večer, opět byl fotbal a já musel na Chodow do meine geborens hauzu zalejt kytky a nakrmit naší kočku, tak jsem čuměl na futbol, dočet Pankowskýho a Bernharda, lil vínečko a papal klobásku, co jsme uzmul z lodówky a šel dadat. Čekala mě druhej den výpotní cesta v horku do Warszawy. Ráno zpět dom, zabalit, do vlaku skočit, kde na mě v kupé dva Jihoafričani čuměli, že nemám místenku a pak stejně čuměli na dvě polačiska, co si sedli naproti mě. Inu, cesta byla pekelná. Přečet jsem skoro celýho dalšího Bernharda, vypotil asi dva hektary tělesnýho soku, ale hlavně furt sledovat jak se Polák naproti sem tam cicmá se svou milou, ale hlavně ji ignoruje, ona se snaží o lásku, povídání a kontakt s ním, on chrápe... typickej nařvanej pablb... ona celkem fešná, tak jak to v Polsku bývá. No a Jihoafričan si čet, Jihoafričanka taky... byl klid až do momentu, kdy se ho na něco zeptala a on od Přelouče až k Olomouci ji v jednom tahu dával přednášku o dějinách holocaustu se všema profesorskejma malejma pomlkama a manýrama, ale mluvil nahlas... nedal jí ani prostor na otázky, no myslel jsem, že ho sejmu... spát se mi chtělo a furt ta historie v holandštině, do toho cicmání a já vůl si čtu nasranýho Bernharda a sám se přistihnu jak demonstrativně bouchám knihou o nohu, demonstrativně usínám, teatrálně vycházím za tichem na chodbičku a ten hňup vysokoškolská nic. Nic. Ignorant jeden. Titul a hodnost a mozek vozící se vlakem. Pak naštestí zamknul svůj ryj a já si čet, nakonec se ale se mnou, to když slintající nebo chrápající polačiska šla do jidelňáku, začali bavit a ukázalo se, že jsou v jádru fajn. Kecali jsme o divadle a historii... do Wawy jsem dojel pozdě, slunce ještě pražilo, žebráci chtěli prachy a cíga, dostali ode mě leda hovno a jel jsem metrem na Kokotów Mokotów do bydlení k Sieczuli a Wiktorowi. Tam jsme kecali, za chvíli už jsme na sebe s Wiktorem hulákali a nadávali si do bulharů a nakonec jsme vítězoslavně z balkónu vyvěsili polskou fotbalovou vlajku, kterou dávali zadara ke Gazetě Wyborcze... tu jsem jim záviděl. Kluci sice moc nechtěli, páč Polsko už dávno prohrálo na mistrovství, ale já jim řekl, že je pak sousedi neukamenujou za to, že jsou zbociency a popíraj tim jezusovskej a jedinej pořádnej řád světa. Tak že teda jo. S Wiktorem jsme se tak začali nařezávat do humoru, kerej už nebohý Sieczkowský vůbec nekapíroval, že to skončilo totální bitvou mokrejma ručníkama. Ale nakonec jsem je vytáhnul do hospody, přeskočili jsme turnikety metra a jeli jsme do centra načerno, páč si po 21 nikde nekoupíte lístek. Pewex. Piva, piva, piva. Pěšky zpátky. Doma jsme pak ještě s Wiktorem objevovali kouzlo Wikipedie a on pouštěl na celej barák různý světový hymny, zvlášť třeba kazašský, bulharský, ingušský... no prostě jajaja jak cyp, pak jsme si ještě pouštěli nějaký španělský frankistický marše a pili plechovkáče a salutovali při rakousko uherskej pochodech... no jaja. Sousedi ho asi milujou, zvlášť když našel bulharskou hymnu hranou na synťáky a Casia, která fakt zní jak nejhorší skladba století, orchestrálně je to samozřejmě něco jinčýho, ale to Casio bylo neodolatelný... náš humor končil ve čtyři ráno nadáváním si do kozomrdů (kozojebů) a spermojadů. Druhej den jsme si už řekli, že musíme makat nad tim mym vystoupenim, aby jsme si z Polska udělali Dobrý den, že... ale nějak jsme to nechali osudu. Šli jsme s Wiktorem pěšky do centra, bavili jsme se o genealogiích a archívech, páč studuje dějiny umění a je bystrej jak sviňa, chtěli jsme si koupit vyšivací vzorníkový dečky s JP2, ale stálo to 50 zlotejch... šli jsme do kostela na Marszalkowský, kde je socha, ke který se nikdo nemodlí a ten svatej se divně jmenuje a všici ho prej ignorujou, tak jsme mu chtěli zapálit svíčku, ale zrovna bylo v takový tý budce zavřeno. No a Wiktor si pak koupil cédéčko Čajkovskýho, za čož ode mně dostal zjebec jak malej Jarda, že to je zbytečná hudba, ale jim se určitě líbí, páč byl jejich... no a pak Empik a obídek, kde pan vrchní mírně nechápal, že se bavíme o hymnách a hádáme se o Szopina... Sieczkowski, s kterym jsme měli sraz, přijel na kole a já na tom kole odjel k další kavárně, nedaleko od domu. Cestou jsme ještě kupovali noviny, kde o měli psali v kulturních rubrikách. Takže, milí cypísci, vo mě už bylo jak ve Wyborcze, tak i v Dzienniku a kulturnim přehledu. V prvnim napsali, že jsem básník, to jsem se málem poblil, v druhym zas mi pomrdali jméno, ve třetim to bylo dobře. V kavarně jsme chvíli rozesmávali vedlejší stolek s důchodkyněma, ale pak jsme obrátili téma na katolictví a už jsme jen za zády cítili tu upíří zlobu, nepřejícnost, netolerantní nevraživost a vůbec, koukali nás jak vodník Česílko, když se mu háček zasekne do pytlíku. Šli jsme dom, kde Sieczule dodělával překlad mejch tekstů a hulákal, že se to musí zkrátit, což jsem na pár místech souhlasil, zvlášť v těch, který nebudou vtipný a pro Poláky zajímavý... pak jsme si pouštěli jazz, kterej Wiktor přebíjel rakousko-uherskejma písněma a nakonec mě nutil poslouchat Dvořáka, o kterym jsme prohlásil, že byl mizernej škrabal not. Takže jsem poprvý slyšel Dvořáka a přesvědčil se o tom. No a nakonec jsme si pouštěli Vrať se do hrobu, já se válel a kluci moc nekapírovali. Lopali jsme lachouty z plechu a skla, Michal furt chtěl vymejšlet tu akci, ale my jsme kalili... tak kalil taky a bylo nám moc dobře. Jo, třetí den už byl dnem akce, za kterou jsem měl dostat zaplaceno, takže jsme si nažehlili košile, naleštili boty a připravili jsme si obleky, v nichž jsme v tom horku asi 33 stupňu fakt vystupovali. Wiktor mi přečetl své teksty, které si připravil jako moje představení, naučili jsme se, stejně jako Kaczyński, zpívat falešně bulharskou hymnu a vymysleli jsme strukturu podvečera v poetické kavárně Café Kulturalna. Michal jen řekl, že musí upravit moje teksty, protože je bude číst v polštině. Ok. Naleštěnej jak koule chrta, navoněnej Pierre Cardinem, co jsem dostal od Zoe, oholenej Gilettem a prostě jako kulturní umytej pražskej spisovatel, kterej se od svejch pisálkovskejch kolegů liší tim, že nepíše literaturu a nekváká v Literární Týnský Kvákárně na ušlechtilý témata a vůbec nesnáší ty milovníky flanelovejch košil s nepadnoucíma brejlema, zvovitejma manšestrákama v hnědejch divnejch sacích, co jsou obrostlý plnovousy a říkají: jsem básník, jsem vyrazil ještě do Galerie Zamek Ujazdowski na výstavy. Celej v černym s bílou košilí s jemnym modrym vzorem, v lakýrkách. Ujazdowski nikdy nezklame. Visela tam socha, kerou použil Warlikowski na plakát na Dybuka, pak skvělej konceptuální a digitální land art a fotky nových dokumentaristů – dost brutální fotky z Polska. Inu a dobře. Koupil jsem knihu Maxe Reinhardta, zlevněný katalogy polský sztuki a valil na sraz s Michalem, kterýho kdybyste viděli, klucí a holky, tak mu odevzdáte své mrzké tělo jak lusk. Načesanej, v černym garnituru, brejle černý, baťoh pěkný a ty botky... inu štramák. Jeli jsme uplně zplavený na Pragu, což je vy hňupi, čtvrť ve Wawie a tam jsme dorazili na místo určení, kde už čekal v obleku Wiktor, měl cédéčka Smetany na úvod – Vltava jako znak češství, no dobrá. S prstem v krku snesitelný dílko, mírně půvabné k prdíkům a lahodné ke krkíkům. Přišel šéf a vylepil plakáty na dnešní akci, kde bylo napsáno – spotkanie z czeskim pisarzem Lukaszem Jiricka, a to ještě hňup nevěděl, že si z něj kurva vystřelíme. Ale podal jsme mu tlapku a usmál jsem se jakože vděčný kamarád. Nastavili jsme aparatůru, horko bylo, piczu jedli, pivo, kávu a minerálku objednali. V šest začali. Asi třicet či čtyřicet hostů se na mě přišlo zadara podívat. Půlka byli známí a kámoši. Ti byli vděční, druhá půlka byli asi ti, co věřili, že jsu jakés české známé ogar, co je vycházející gwiazdou literárního nieba. No to jsu, no ni. Takže celý to bylo asi takle! Sedim u stolku, je něco pošestý, kolem se otočí něco přeladnýho, co si pamatuju z loňska, a vona to Mika. Solidní argumenty, úrodná tvář, prima šaty, fajnej střih... voči se mi protočilo jak takovýty turnikety v kasínu a šel jsem za stolik s Michalem a Wiktorem, kde začala naše akce. Bylo to teda taklejc! Jdeme synchronně, zní Vltava... Wiktor nás představí, řekne, že Michal bude číst mé teksty a já tam jsem jako autor a účastník diskuse... začal on. Řekl, že jsem bývalý disident, co s Havlem a Kurońem byl na Sněžce pašovat tužky a papíry, pak jsem se zapletl s Rádiem Maryja a jsem českým senátorem a autorem projektu Světýlko červený naděje, který bude pomáhat dětem obětí pohraničního českopolského alkoholismu, který je způsoben pašovaným českým pivečkem do Polska a jejich vodečkou k nám. Inu, v tomdle duchu totálně odvařoval všechny ty publikuózní lidi, co se váleli smíchy... používal taky nějaký zkratky, kterejm jsem nerozuměl. Pak Sieczule začal číst mý teksty a bylo po legraci. Byl jsem podruhý v životě zcenzurovanej v Polsku a navíc kamarádem! Takže z mýho tekstu se stalo trapný torzo, fragment bez jakýhokoliv smyslu... vydrbal všechno to, co bylo nejdůležitější a nechal jen to, že někam jdu a někoho potkám a že zrušili koncert Trzasky, prostě nuda na nudu. Žádný pořádný maso. Lidi nereagovali, já byl nasranej. Ale co, za ty prachy, že jo... nakonec jsme přistoupili k diskusi s Wiktorem. To zasejc bylo jak cyp vostrý. Bylo to docela humorné... na první otázku jsem odpoveď neměl, ale pak se to stupňovalo i moje reakce se lepčily. Esli si prej pamätam, ktorak jsem poprvý překročil hranice do Polska a kde to bylo a kdy? Miedzylesie, v poho, křičeli pak lidi v Lodzi na nádraží. První dojmy z Wawy? Tak jsem vyprávěl o zimě, plískanici, pocitu jak z Ruska, únor a že nejlepší byl českej balet, páč tam hostoval Kylián, na kterýho jsme nejdřív ani nechtěli. Máme teď období letního ovoce, kdy je jste jedl a jaké naposledy? Tak jsem musel mluvit o jahodách a večeři u Jurka Jarzebskýho Co je lepší, jestli Wawa nebo Kraków? Sem pyšně řek, že Wawa, že Kraków je dekadentský nafoukaný intu město, že Wawa je lepčí a hezčí. Kdo je největší Polák? Pro mě Gombrowicz, páč byl ateista a proti Polsku jako mýtu a byl to Čech. No to se vrtěli hostíci naši. Pak esli jsem čet Pana Tadeusza? A to já že ne, ale že jsem to viděl od Wajdy a líbilo se mi jak realisticky zobrazil obraz pravého Polska 19. století. Hurónský smích. A jaké jiné filmy, třeba z Warszawy se mi líbí? Na to je odpověď prostá. Rocco invades Poland, kde se mi líbí otevřený přístup dívek a jejich tolerance i k nahým chlapcům tmavé pleti a jejich velké argumenty. Smálo se asi pět lidí, zbytek se ošíval jak kdyby měli Rocca tam, kde on rád bývá... No a pak jsme podepsali smlouvu o novém česko-polském státu a pustili na Casio hranou bulharskou hymnu a vydávali ji za novou státní hymnu, kterou prý pro nás napsal buď Zbigniew Preisner nebo Krzysztof Penderecki, který si rád urobil čas, zatímco psal velké národní oratorium. Vzali jsme mikrofony a falešně zpívali (kluci záměrně, já ne) a podali si na závěr ruce. Inu, byla to legrace. A pak zase káva, minerálka a pivo pivo. Povídali jsme si se známými, já jukal po Mice, povídal jsem si s Wiktorovejma rodičema a pak jsme všem promítli Vrať se do hrobu. Publikum se vrtělo, páč jsme tam přeci byli kvůli fotbalu. A pak jsme už jen lemtali a slopali, hulákali na plátno a fandili jsme zuřivě Němcům, ačkoliv jsme byli dost v menšině. Nakonec jsme vyhráli a s propocenými obleky jsme se vydali do Pewexu, kam za námi přišla Mika v nových a japonsky vypadajících šatech. Já byl plachý, ona za každým slovem říkala kurwa a rozebírala předešlý fotbalový match. Kluci mi ji namlouvali, já se styděl. Inu krásný večeru s tématem pivo, fotbal, cesty a legra. Pak mi Michal řekl, že Mika píše diplomku o Tarkovskym, tak jsem se jí taktně a opatrně zeptal, kdo to je, páč jsem se bál, že mi zarazí ohryzek do hrdla. No a nakonec nás hodila domů, Wiktor se jí snažil namluvit, že bydlím kousek od ní a nechtěl mě pustit z auta, ale když jsem si představil, že z toho nic nebude a já ve tři ráno pěšky půjdu přes půlku Wawy posranej až za ušima strachy, tak jsem raději Wiktora vyhnal ode dveří a dračím skokem vyletěl z auta. Ale nutno říct, že to je vzorová dívka a vzorná. Pěkná, chytrá, byt má, auto má, nemá dredy, nenosí na sobě žádnej bordel, netahá za sebou minulost a ani čokla, umí mluvit sprostě, rozumí fotbalu a literatuře, divadlu a filmu... tak bacha, jo? Máte konkurenci, mon bitches! Doma mě pak Wiktor u piva šikanoval poslechem Szopinga čili Chopina a Fuckina a hádali jsme se o vkus, kde každý druhého usvědčoval, že je Bulhar – dokud nás Michal nezarazil jiným tématem. Asi mu ten řev stačil. Navíc se nám pochlubil vlaječkama, co koupil na nedělní fotbalový finále – koupil tu ošklívou frankoskou a pjeknou italskou. Tak jsme mu tu francouzskou schovali, páč Michal bude fandit Francii, a to my nemůžeme strpět, aby nám dělal vostudu. Hned jsme šli ještě chvíli na balkón mávat tou polskou, aby bylo národu učiněno zadost. No a nalemtaný spát. V neděli byl můj předposlední den. Škoda, ale taky gut. Po hami snídani dlouhé jsem sám jak poetický krahujec vydal se do obchodů s literaturou, abych dal mozečku zadost. Witkacyho hup do košíku, pár filmů za pakatel a hurá do Galerie Zacheta pro katalog filmovýho plakátu a pak na sraz s M.N., s níž jsem valil na kafe někam kousek pod starówku, kde po nás chtěl nějakej schizouš napít a pak prachy, že je prej alkoholik a dost se potřebuje nacamrat. Tak jsme mu řekli, že nic a on šel. Zatímco jsem vsrknul dvě kávy a minerálku, tak jsme si půvabně potlachali o sztuce a jinejch hodnotách, jemně poprchávalo a káva voněla jak Frantík po sprše. Inu poézia. No a pak papapa, pusu a pa a letěl jsem na tramvaj číslo 8 a jel jsem zasejc do Cafe Kulturalna, tentokrát už v kraťasech a triku a čepce, co by české frajír. No a tam už byla skupina Xavier Baumaxa, takže trio buránků s manýrama buránků, takže chlast a ženský, což se od mých tužeb taková přízemnost samože diametrálně liší a asi pětkrát jsem od nich slyšel jednu a tu samou historku akože hráli s Manu Chao a Fun Lovin Kriminallzz. Ale byli to příjemní chlapíci, koncert se povedl a potěšilo je, že na plakátku bylo napsáno, že hrajou jako český Manu Chao. Takže po koncertě fotbálek. Finále. Hospoda plná. Michal vytáhnul nalezený vlaječky a hned jsme mu je čajzli. Lidi pitomí fandili hlavně Francii, což my s Wiktorem nikdy! A pak jsme začali ty fanoušky urážet, ale nic se nestalo, nakonec se stejně celý sál, zvlášť potý Zidanovo jebě do hrudi kolegy, přiklonil k nám. Michal kolaboroval s těma žabožroutskejma levičákama. Fuj. Fuj. Vyhráli jsme, Michalovi řekli, že blbě fandil a on řekl, že Itálie hrála líp, čímž nám potvrdil, že tomu nerozumí, páč hráli hůř, ale naštěstí vyhráli a nejsou Francouzi, a to se počítá. Nakonec jsme ještě jeli tágem k jejich kámošovi Sebovi na pár piv někam na dolní Mokotów, ale ten už byl nachcanej jak jsme tam přijeli, ale byl příjemnej, chválil mě za to, ktorak uživam jazyka polského a pouštěl nám funky a Primus. Pili jsme, svět se s námi točil a my s ním, funky hrálo, v centru byl ohňostroj. Tak jsme vydrželi asi do tří, čuměli z oken, dokud Seb nazačal usínat, kluk jeden šikovná, co umí taky imitovat Lupu, bo byl taky jeho asistentem... a cestou domu pieszo jsme chcali jak Nabokov když se učil anglicky. A pak hají. Rozlučka, poslední bulharské kopance a jeby ručníkem. Ráno už, krom krásné zastávky v Czestochové v Mekáči, bylo únavně horko a já se s Kacpříkem a Mirkem pekl v autě do Beskid, kde jsme nechali Mirkojc sabaku u mámy a jeli spolu do Prahy. To už je ale jiný příběh. Jiný, ale nikoliv smutnější.
Komentáře
Přidání komentáře...